"Jistě,"

řekla. "To je samozřejmé. A dobře že jste přišli. Seděla jsem v tomhle křesle od... no, od té chvíle, co jsem se to dozvěděla... Seděla jsem tu a snažila se pochopit... jak to je..."
"Slečno Torellová," začal Kollberg, "nemáte nikoho, kdo by tu u vás mohl být?"
Zavrtěla hlavou.
"Ne. A ani bych tu nikoho mít nechtěla."
"Co rodiče?"
Zavrtěla hlavou.
"Matka zemřela loni. A otec před dvaceti lety. "
Martin Beck se trochu naklonil a zkoumavě se na ni podíval.
"Spala jste vábec?" zeptal se jí.
"Ani nevím. Ti, co tu byli... kdy vlastně?... včera, ti mi dali pár pilulek na spaní, takže jsem asi chvíli spala. Ale na tom nezáleží. Já se z toho vykrešu."
Rozmáčkla cigaretu v popelníku, a aniž vzhlédla, pokračovala:
"Jenom si musím zvyknout, že je mrtev. Chvilku to potrvá."
Ani Martina Becka, ani Kollberga nenapadlo, co říct. Martin Beck si najednou uvědomil, jak je tu nevyvětráno a nakouřeno. V pokoji se rozhostilo tíživé ticho. Nakonec si Kollberg odkašlal a řekl hrobovým hlasem:
"Slečno Torellová, měla byste něco proti tomu, kdybychom se vás zeptali na několik věcí, týkajících se Stenströ... Äkeho?"
Äsa Torellová pomalu vzhlédla. Její oči se trochu rozsvítily a usmála se:
"Snad nemyslíte, že vám budu říkat pane komisaři a pane kriminální asistente," řekla. "Říkejte mi Äsa a já vám budu tykat: Když se to vezme kolem a kolem, tak se vlastně docela dobře známe."
Posměvačně se na ně podívala a dodala:
"Aspoň prostřednictvím Äkeho. My jsme se s Äkem dokonce i vídali.
Žili jsme tu spolu několik let."